Nevěřícně jsem hleděla onomu muži do tváře, srdce mi bušilo a já nevěděla co mám dělat..jestli se začít radovat nebo plakat, ale moje téměř nadšení bylo za chvilu v trapu.
,, Prosím slečno? Asi jste si mě s někým spletla.''
Přijemným hlasem odvětil muž.
Konečně jsem se vzpamatovala z toho šoku, prohlédla si muže ještě jednou a opravdu to Kevin nebyl..měl podobné rysy, ale nebyl...
Kevin měl přece hnědé vlasy a ta jeho vůně...
,,Promiňte...hrozně se omlouvám, ale jste hrozně podobný někomu..koho jsem kdysi znala...ještě jednou se omlouvám.''
Slušně jsem se omluvila...
,, Nic se neděje slečno..to se stane každému, nezlobte se..,ale dosti spěchám. Mějte se pěkně...a snad jednou natrefíte na toho, se kterým jste si mě spletla..''
Muž se poúsmal a v rychlosti naskočil do přijíždějícího autobusu a v mžiku i s autobusem zmizel v nedaleké odbočce...
,,Bohužel..na toho muže už nikdy nenatrefim..už nikdy....'' Se sklamáním jsem si jen pro sebe prohodila, protože jsem věděla, že Kevina už nikdy neuvidím...opět se mi udělalo nevolno, vybavily se mi poslední chvílě, kdy jsem ještě Kevina viděla...kdy jsem ho viděla naposled...do očí se mi opět hnaly slzy...nechtěla jsem do toho všeho spadnout znova...měla jsem se už přeci fajn...tak co se stalo? Proč mi ho ten muž tak neskutečným způsobem připomněl..ne já už se nechci trápit...nechci...
Usadila jsem se na nejbližší lavičku..a vyčkávala přijezd taxíku..chtěla jsem co nejrychleji pryč..pryč z tohodle místa...potřebovala jsem domu..dát si pořádně silné kafe..a denní dávku léků, které mám předepsané od lékaře...jen ty mě ted dokázaly uklidnit...
------------------
V prostředí domova
V poklidu se šálkem kávy jsem seděla na pohovce..ano byla jsem už o dost klidnější, ale v hlavě mi pořád šrotovalo co byl vlastně ten muž zač..ještě jsem ho nikdy nepotkala..a to tu bydlím celkem dlouho..bože a ty rysy...pořád mi něco říkalo, že neměl ke Kevinovi daleko...
Ale to nemohlo být možné...nemohlo..Kevin přece zemřel..před mýma očima...viděla jsem to...
Opět se mi sevřel žaludek a z očí se mi hrnuly slzy, jako hrachy..viděla jsem to před očima...pořád jsem v uších slyšela jeho křik...jako by se to stalo před pár minutama...
Neskutečně mi chyběl...
Nevěděla jsem, jak vlastně budu žít...jak bez něj budu žít.., ale věděla jsem, že se nemůžu do konce života trápit..nemůžu ..musím opět začít žít..musím...
Rázně jsem vstala z pohovky...odložila šálek kávy na stolek...v tichosti jsem se došla převléci...přemalovati....
Pak jsem jen letmě zahvízdala na svého Rockouška..., který mi byl stále oporou v těch těžkých chvílích... a vydali jsme se spolu na malou procházku..po klidné časti města...
Neměli jsme určitý cíl..jen jsme šli tam, kam nás nohy nesly..a že náš donesly před zdejší hřbitov..., kde byli pochování moji předci.... a také můj drahý Kevin...
ani sama nevím...proč nás to zaneslo až sem...,ale moc jsem nad tím nepřemýšlela...po cestě jsem natrhala pár květin, které jsem aspoň mohla přidat do vázy mezi ostatní květiny u Kevinova hrobu...
Vešli jsme dovnitř..ano panoval tu nesnesitelný klid...Podivné tvary stromů tu zanechávali děsivý dojem...
Nikdo jiný tu nebyl jen já a Rocky....
usadila jsem do trávy ke Kevinově náhrobku...a dívala se na jeho fotku...vypadala tak živě..., věděla jsem, že mé srdce bude patřit jen jemu..a nikomu jinému..ano chtěla jsem začít žít...,ale ne s jiným mužem..nedokázala jsem potlačit tu lásku.., která v mém srdci stále přetrvávala...
Zůstali jsme tu až do setmění...,ale začínalo se ochlazovat..ano podzim dával dost najevo svůj příchod..., proto nám nezbylo nic jiného než opustit Kevina i zbytek rodiny..a vydat se zpět domů...
V tichosti jsme kráčeli až k železným dvěřím..hřbitov vypadl v podvečer ještě děsivěji..nahánělo mi to husí kůži, ale byla jsem tak otupěla, že jsem tomu nekladla až takový důraz...jen jsem suše křáčela k východu....
Když v tom jsem to uslyšela...
''Jannis...Jannis....
Pomoz mi...''
Pokračování příště...
Žádné komentáře:
Okomentovat