Může být život někdy krásný?1.díl

1.Díl

,, Miluji tě...strašně moc moje drahá Jannis.''

,, Já tebe taky Kevine..nikdy o tebe nechci přijít.''

,,Ani já ne...to by byl konec mého života...''

Shýbal se ke mně aby mě políbil....

------

Celá vykulená jsem se zvedla z tvrdé podlahy a snažila se přistát zpět v realitě...stále jsem ještě zřejmě snila, jelikož jsem nebyla schopná rozpomenout si, kde jsem..kdo jsem..a co dělám na podlaze a proč tu není můj milovaný Kevin.

V tom mi to všechno došlo...byl to jen sen...pouhopouhý sen...nic jiného...realita je mnohem horší...

Celá orosená od potu...jsem se usadila k pohovce a propukla v hrozý pláč...když mi došlo, že je Kevin mrtvý.....a ty jeho čokoládové oči na mě pohlížely jen ve snu...

Nešlo přestat....tolik bolesti a utrpení...žaludek se mi svíral...a hlava mi třeštila...nemohla jsem dál...

chtěla jsem už vše skončit..a jít za ním...za ním nahoru...

Nedokázala jsem myslet objektivně....chtěla jsem už jen být šťastná...a věděla jsem, že tady už nikdy šťastná nebudu...., ale přes to jsem nedokázala sáhnout si na vlastní život...i v tomhle hrozném stavu...nedokázala...

jako tělo bez duše jsem seděla u pohovky a plakala...málem bych přeslechla ten randál z kuchyně..,který oznamoval příchozí telefonát...

pokoušela jsem se vstát, ale přišlo mi to marné..neúprosná bolest v nohou mi to ztěžovala...tělo bylo slabé..,ale sebrala jsem všechny síly..a vstala...

Dobelhala jsem se k telefonu a s nezájmem jsem ho zvedla...

,, Ano..prosím?'' Nevyspalým a uplakaným hlasem jsem odvětila..

,, Zlatíčko...tady máma..jsi v pořádku? Už dva týdny o tobě nic nevíme..proč nám nebereš telefony?''

Nechtěla jsem na sobě dát znát takovou slabost...,ale nemohla jsem dál..věděla jsem, že samota mi už nepomůže...

,, Mami...prosím přijeď..nemohu dál...''

ucítila jsem slabost v nohou a hlava se mi zatočila...před očima se mi zatemnilo..a já padala dolů k zemi....

O několik hodin později..

Bude jí lépe, nebojte se o ni paní Brownová..jen je dost slabá a psychicky vyčerpaná...dáme ji něco na uklidnění ať se trochu prospí..a nabere síly...

Ještě téměř zalepenýma očima jsem zahlédla svojí mámu a nějakého chlápka v bílém oděvu....nic jsem si nepamatovala..vůbec nic.. a ani jsem netušila, kde to jsem...

,, Mami....''

Slabounkým hláskem jsem ze sebe vydala...

,, Drahoušku...jsem u tebe...jak ti je?''

,,Mami, kde to jsem? Chci domů...''

Dokázala jsem ze sebe vypravit....

a pak už jsem opět nereágovala...upadla jsem do hlubokého spánku....

O pár týdnů později

,,Janni, zlatíčko budu tě muset už opustit...vypadáš mnohem líp...tak se mi drž ano? A kdyby se cokoliv dělo...zavolej mi a já přijedu a postarám se o tebe.''

Starostlivě mamka upozornila.

,, Mami..neblázni...koukej už utíkat nebo ten vlak nestihneš....a táta by zas nadával, že nemá večeři...

a o mě se neboj...já už to tu zvládnu...je mi mnohem lépe..a navíc tu mám Rockouše..ten se o mě postará...''

,, No tak dobrá...tak já tedy utíkám...dávej na sebe pozor..drahoušku. Mám tě ráda...a nezapomeň si brát prášky.''

Lípla mi pusu a v rychlosti nastoupila do taxíku...., který už netrpělivě vytruboval a upozorňoval, že nemá celý den na to, aby čekal na jednoho zákazníka...

Taxík se rozjel a za chvilku po něm nebylo ani pamatáky...

Pokračování příště...