Jess se na
mě bezeslova podívala a zpět sklopila hlavu a vkráčela dál. Vkročila do kuchyně a zpozorovala Alana,
který seděl u stolu a před sebou měl téměř vypitý čaj.
Jessica
tázavě pozvedla obočí, chvíli si Alana měřila pohledem a pak ze sebe vykoktala
pozdrav.
Vzápětí její kroky smiřovaly do pokoje. Shýbla se
k malé Marianě, pohladila ji, lípla ji pusu a vzala ji do náruče a i
s ní se vrátila k nám do kuchyně.
Vzhlédla ke mně a konečně promluvila.
,, Jann, moc ti děkuji za pohlídání Marianky. Dál už tě
nebudeme zdržovat, že Alane?‘‘ Pohlédla na svého snoubence.
,, Jistě, drahá.‘‘ Poslušně odpověděl Alan.
,,Ale..‘‘ Nestihla jsem dopovědět.
,, Janni, žádné ale. Máš
jistě nějaké plány, které chceš ještě dnes uskutečnit a my tu jsme navíc. Tak se tu měj
krásně a dáme si vědět.‘‘
Než jsem stihla cokoliv namítnout byli už dávno pryč…
Pěknou chvilku jsem stála, jako opařená. Jess jsem
opravdu nepoznávala.
Co se jí jen mohlo stát, že měla takové podivné chování?
Začínala jsem mít nemilé tušení, co by její chování mohlo zapříčinit, ale tuhle
myšlenku jsem se snažila zahnat.
Jess už taková nebyla,
to bylo naprosto nemožné.
O několik hodin dříve
Jessica
,,Bože, já to snad nestihnu.‘‘
Nahlas jsem zanadávala v autě, když jsem zůstala stát
v koloně.
Naštěstí jsem nečekala více, jak půlhodiny.
Do začátku pohovoru zbývalo 15 minut, proto jsem na to
šlápla, jelikož už jsem nebyla tak daleko od místa konání.
Auto jsem zaparkovala na místní parkoviště, v rychlosti
jsem zabouchla dveře, zamkla jej a rozeběhla se k budově.
Výtahem jsem vyjela do 3tího patra a usadila se před
místnost, kde se měl uskutečnit pohovor.
Měla jsem rezervu ještě 5 minut.
Zanedlouho z místnosti vyšel mladý muž. Přeměřil si mě
pohledem od hlavy až k patě a pak se otázal.
,, Slečna Williamová?‘‘
,, Ano, to jsem já. ‘‘ Odpověděla jsem.
,, Pojďte prosím dál.‘‘ Vybídl mě muž a mně nezbylo nic
jiného než následovat.
,,Posaďte se slečno, dáte si něco k pití?‘‘ Otázal se
zdvořile.
,, Děkuji, ale ne. Jste velmi laskav.‘‘ Slušně jsem
odvětila.
,, Jak tak na vás koukám, zvolila jste velmi vhodný oděv.
Řeknu vám, někteří co tu byli před vámi z toho bylo člověku do breku. Já bych se styděl v tom vyjít mezi lidi,
nýbrž na pracovní pohovor.‘‘ Se smíchem dodal.
,, No hold někteří lidé neví, jak se obléci, mně osobně by
to přišlo neslušné.‘‘ S úsměvem jsem dodala a zbytky nervozity ze mě
postupně odpadávaly.
,, Ovšem kvůli šatům tu zde nejsme, že?‘‘ Pozvedl muž obočí.
,, No to jistě ne.‘‘ Odpověděla jsem.
,, To jsem chtěl slyšet.‘‘ Pousmál se muž.
,, No slečno, měl bych vás zasvětit do dějů tady, co je zde
náplní a co se od vás bude očekávat, ale to až později, nejdřív se vás zeptám
na takovou typickou otázku, která se pokládá snad všude. Proč byste chtěla
pracovat zrovna tady u nás?‘‘
Otázal se muž a s neutrálním výrazem vyčkával, co ze
sebe vypravím.
,, Víte, mám ráda práci na úrovni. Velmi dobrou
komunikativnost s ostatními, sdělovat si své nápady a společně je
uskutečnit. Kolektivní práce byla vždy mou slabinou. Mám s tím i jisté
zkušenosti, dělávala jsem kdysi v jedné agentuře, ale tam jsem byla nucená
dát výpoveď.‘‘
Při poslední větě se na mě muž podivně podíval, ale já jsem
na to nereagovala.
,, Nu dobrá, velmi zajímavé. Začínáte se mi líbit. Váš názor
je jedinečný, víte, co chcete.
Ovšem ať se neunáhlíme, přistoupíme k další otázce.
Jaké si představujete peněžní ohodnocení slečno?‘‘
,, No těžko říci, kdybych to měla brát podle minulého zaměstnání,
můj průměrný plat se pohyboval okolo 30.000 simleonů, což je takový střední
plat, si myslím. Ne hodně, ale zase ne ani málo, ale u vás těžko říct. Tady by
to bylo jistě jiné, hlavně kvůli tomu, že bych tu byla nová a také by asi
záleželo, jak byste byl semnou spokojený.‘‘ Dopověděla jsem.
,, Já si myslím, že 30.000 simleonů není přemrštěná částka,
ovšem záleželo by na vás a pak by se samozřejmě vidělo, jestli by to bylo
reálné.‘‘
,, To jistě.‘‘ Prohodila jsem
Muž se pousmál.
,, Teď se vás zeptám na jednu nelehkou otázku. Možná si ji
promyslete, než odpovíte.
Co byste byla schopná udělat proto, aby jste získala toto
místo?‘‘
Muž opět na mě hodil ten svůj neutrální výraz, ale měl v
sobě špetku naděje.
,, Víte, to je celkem těžké říci, ale když zvažím kolem a kolem. Tak asi vše.‘‘
Muž se na mě podíval a šibalsky se pousmál.
,, Říkáte vše?‘‘ Tázavě se podíval.
,, Ano, byla bych toho schopná.‘‘ Zněla má konečná slova.
,, Tedy dobrá slečno, vaše odpovědi byly více než
vyhovující, proto vás poprosím, abyste se usadila před kancelář na židli a
vyčkala.‘‘ Poprosil mě muž.
,, Dobrá‘‘ S úsměvem jsem dodala a namířila si to ven
před kancelář.
Před kanceláři jsem strávila asi další půlhodinu.
Pak se
otevřely dveře a z nich vystoupil onen muž, připraven k odchodu.
Nechápavě jsem seděla na sedačce a hleděla na muže.
,, Copak na mě tak hledíte slečno, zvedněte se a následujte
mě, tady naše kapitola už skončila.‘‘
S ďábelským úsměvem mi pověděl.
Bez otázek jsem se
zvedla a následovala muže.
Netušila jsem oč jde, byla jsem zmatená. Netušila jsem kam
mě chce vzít, vůbec nic.
Nastoupili jsme do černého mercedesu a uháněli kam si do dály.
Zanedlouho muž zastavil před jakýmsi motelem a poručil mi, ať ho následuju.
Asi mi pomalu začínalo docházet oč tu jde a to jsem opravdu
nechtěla podstoupit.
Zastavila jsem se a zůstala stát na místě. Muž to
zpozoroval, též se zastavil a ohlédl se na mě.
,, Proč stojíte slečno?‘‘ otázal se.
,, Co to má znamenat?‘‘ Rozpačitě jsem se zeptala.
,, Pokud si dobře pamatuji, sama jste řekla, že uděláte vše
proto, aby jste místo u nás dostala.‘‘ Se smíchem odpověděl muž.
,, Ale..‘‘ Byla jsem jak přelitá mrazem, ani jsem nedokázala
nic namítat. Ten muž měl pravdu, sama jsem to řekla…
,, Jaký ale? Vy jste si to snad rozmyslela? Vám se ta práce
nelíbí?‘‘ Tázal se muž.
,, To sice ano, ale..‘‘
,, V tom případě není, co řešit. Já si o vás vše
zjistil slečno Williamová, vím, proč vás
vyhodili z předešlé práce, tak tu přede mnou nehrajte divadýlko.‘‘ Vypověděl s výrazem, který mi naháněl
hrůzu.
,, Vy to nechápete, já taková už nejsem, mám rodinu.‘‘
Sklesle jsem odpověděla.
,, Tak to by na vás vaše rodina byla jistě hrdá, kdybyste
dostala takovou skvělou práci, nemyslíte?‘‘
Zamyslela jsem se. Opravdu jsme na tom nebyli finančně
nejlíp, práci jsem potřebovala, jako sůl, ale za takovou cenu? To přece nejde,
nechci být jako dřív. Alana opravdu miluji a nechci ho ztratit, ale se nic
nedozví, tak budu mít práci a bude se nám žít mnohem lépe a hlavně Mariance
budeme moct dopřát víc.
Uvážila jsem vše, co se dalo. Pak pohlédla na muže, kývla
jsem a následovala ho dál do motelu.
Co následovalo potom, vám říkat nemusím, ale práci jsem
dostala, což bylo pro mě hlavní.
Cestou zpět mi přicházely opakované hovory od Alana, ale
neměla jsem na to s ním mluvit, nešlo to, bylo mi ze sebe zle, tak strašně
zle, nemohla jsem teď slyšet jeho hlas. Ubíjelo by mě to ještě víc, proto jsem
telefon vypnula a poslouchala jen tu táhlou melodii písničky vycházející
z rádia.
Slzy mi sršely proudem, potřebovala jsem se trochu
vzpamatovat, proto jsem zastavila u LakeViewského jezera.
O tomhle jezeru kolovalo mnoho pověstí,historek.
Ať už strašidelných, nebo zamilovaných.
Nejděsivější však byla o dívce, která z nešťastné
lásky, ukončila svůj život právě v tomto jezeru.
Večer by se tu prý lidé neměli moc zdržovat, dějí se tu
podivné věci, které neumí nikdo vysvětlit.
Pokračování příště
Žádné komentáře:
Okomentovat