Může být život někdy krásný?6.díl

6.díl

Venku převládalo bezvětří, slunko hřálo víc, než bylo zdrávo.

Nadvládu téměř přebíral podzim, ale jeho moc nebyla vůbec znát, až na stromy.

Listy už jim krásně barvil do pestrých barev, které zářily všude kolem.

Nesla jsem Marianku v náručí a ukazovala ji různé výtvory přírody.

Pozorně mě poslouchala a vše pozorovala s velkým zájmem. Bylo to velmi zvídavé dítko.

                                                   

Konečně jsme dorazily na hřiště. Bylo celkem přeplněné, lidé byli zřejmě zvědaví tak jako my a proto vzali své ratolesti ven, dokud bylo ještě krásně.

Musí se nechat, že to nové hřiště se jim opravdu povedlo.

Konečně zaplnili ten velký prostor, který tu byl, něčím plnohodnotným. Nastrkali jsem mraky houpaček, prolízaček, klouzaček až po menší domečky, kam umístili lavičky, aby si případný dozor mohl usednout a pozorovat svá dítka.

Mariana jen stálá a kulila oči, její výraz byl překvapený, tolik nového. Nevěděla kam dřív jít.

Navrhla jsem ji kolotoč, který stál stranou a zel prázdnotou.

Jen letmě přikývla, vzala mě za ruku a už jsme si to kráčely za zábavou.

                                                       

Mariana se točila, jako o závod.Ústa měla od ucha uchu a já s ní, takhle už jsem se dlouho nenasmála.

Jakmile jí točení omrzelo, rozhodla se ozkoušet obrovskou, přehnaně zatočenou skluzavku.

Měla jsem obavy, aby se jí něco nestalo,byla přece jen ještě malá, ale muselo se nechat, že hrozně šikovná.

Ke skluzavce jsem se vydala s ní a čekala, až vyšplhá nahoru a nakonec vyjede zavřeným otvorem ven, abych  ji mohla chytit.

Ještě chvilku jsme spolu na hřišti blbnuly a pak jsem rozhodla, že by bylo dobré jít domů. Studený vítr už se probudil a poletoval všude kolem, nechtěla jsem aby Mariana nastydla.

Vzala jsem ji do náruče a vysvětlila jí, že je čas jít domů jelikož jsme si vyhrály tady už dost a může si ještě hrát doma.

Byla velmi rozumná a ochotná, ale musela jsem ji slíbit, že ji na hřiště opět vezmu až zase bude u mě.

Když jsme byly na odchodu, můj zrak spočinul na muži s rudými vlasy.

Zarazila jsem se, jako když do mě uhodí mohutný blesk. Byl to ten stejný muž, se kterým jsem se střetla nedávno ve městě a neslušně ho nazvala Kevinem.

                                               

Nemohla jsem si pomoct, byl Kevinovi tolik podobný, ty rysy, ale hlavně ty oči. Byly jako Kevinovi, což nemohlo být možné, takové oči měl jenom on.

Jako v křeči jsem muže pozorovala, byl na hřišti s jakýmsi chlapcem okolo 7mi let.

Srdce uvnitř mě řvalo, běž za ním, za to nic nedáš, ale hlava byla tou rozumnější, která radila, že to nemá smysl. Onen muž vypadal velmi šťastně, nechtěla jsem ho zahlcovat nějakými hloupými dotazy, nebylo to vhodné, navíc má určitě rodinu a nechtěla jsem být vlezlá, proto jsem další krok nepodnikla.

Z mého zasnění mě vytrhl Marianin hlásek.

,, Tefó, ak dééém?‘‘ Dožadovala se pozornosti.

Otřepala jsem se, pohlédla na ni, usmála se a jen letmě přikývla na souhlas.

Ještě jsem se nenápadně ohlédla, ale onoho muže už jsme nezahlédla.

,, Divné‘‘ Pomyslela jsem si, ale snažila jsem se tomu nevěnovat pozornost.

                                                      

Vleklou chůzí jsme dorazily domů.

Už u dveří jsem slyšela ten pronikavý zvuk telefonu, který se ozýval z kuchyně.

Neváhala jsem a b rychlosti otevřela dveře, Marianu položila na zem a navrhla ji, ať si jde hrát do pokoje s kostičkami, které tam nechala a já utíkala k telefonu, aby si to druhá strana nerozmyslela a nezavěsila.

,, Ano, prosím?‘‘

,, Ach, ahoj Jannis, u telefonu Alan.‘‘Dopověděl mužský hlas.

,, Je, ahoj Alane, copak se děje?‘‘ Tázavě jsem se zeptala.

,, No je u tebe Jess s Marianou? Jess mi totiž vůbec nereaguje na moje hovory.'' Zklamaně dodal.

,, Jess tu není Alane, ale Mariana ano, nechala ji tu, abych ji pohlídala. Prý jsi až do večera na nějaké pracovní schůzce a ona potřebovala jet na jakýsi pohovor na novou práci, proto tu malou neměl,kdo pohlídat.‘‘ Dopověděla jsem.

                                                           

,, Ano, o tomhle vím, ale neříkej mi, že je Jess už 5 hodin na pohovoru ne-li víc.‘‘

Zamyslela jsem se, vůbec jsem neměla pojem o čase, mrkla jsem na hodiny, které visely na zdi a ukazovaly  skoro půl 7 večer.

,, No třeba se jen někde zdržela, kdo ví, zkusím jí také zavolat.‘‘

,, To bys byla moc hodná Jann, každopádně já už jsem doma, tak si pro Marianu přijedu ano?‘‘

,, Určitě, není problém. ‘‘

                                                     

,, Dobře, je přeci už jen pozdě, tak kolem 7 hodiny mě čekej, zatím ahoj.‘‘

,, Jistě, ahoj Alane.‘‘

Jen, co jsem domluvila s Alanem, v zápětí jsem vytočila Jessino číslo.

,, Volající je dočasně nedostupný, zavolejte prosím později.‘‘

Zahlásil ženský hlas a pak to zopakoval ještě v jiných jazycích.

Telefon jsem odložila na své místo a zapřemýšlela se, co s tou nádherou asi je. Začínala jsem mít trochu obavy, jestli se jí nestalo, bála jsem se. aby nenásledovala svého bratra, to už bych asi opravdu po psychické stránce neunesla.

                                                       

Snažila jsem se na to nemyslet a radši jsem šla zkontrolovat tu malou princeznu, hrající si opodál.

Seděla na koberci, tak jako než jsme odcházeli na hřiště a skládal opět jakýsi tvar ze svých kostiček.

Byl to neskutečně hodný tvor, tátovi jako by z oka vypadla, vlastně nejen z oka. Povahově, ale i vzhledově byla celá Alan, až na nějaké drobnůstky.

Alan byl též bezvadný člověk se srdcem na správném místě a bylo na něm znát, že má ty dvě krasotínky doopravdy rád.

Půl hodina uběhla rychle. Alan už stál u venkovních dveří a vyčkával mého příchodu.

                                                      

,, Ahoj, jsi tu vskutku na čas.‘‘ S úsměvem jsem pozdravila.

,, No, nechtěl jsem aby tě tu Mariana zdržovala.‘‘

,, Neblázni, vždyť ona mě vůbec nezdržuje, ba naopak, jsem ráda, že tu byla semnou.‘‘

                                                         

,, Moc ti Jannis, děkuji,že si se o ni postarala.‘‘

,, Alane, pořád neděkuj a pojď dovnitř, nebudeme tu přece stát, jak dva solný sloupy, také jsem tě strašně dlouho neviděla a navíc Marianka tam má ještě nějakou práci.‘‘ Opět s vytřeštěnýma zubama jsem ho vyzvala dovnitř.

,, Tak ti děkuji, ale nechci tě zdržovat.‘‘ Dělal si starosti Alan.

,, Vůbec mě nezdržuješ, neměj starost. Radši mi řekni, co ti nabídnu. Kávu, nebo čaj?‘‘

,, Jestli si můžu vybírat, rád bych tě poprosil o zelený čaj, pokud ho nemáš, spokojím se s tím, jaký máš.‘‘

,, Jistě, že mám, tak není problém a vyhovím tvému přání.‘‘ Zasmála jsem se.

,, Si laskavá Janni.‘‘

,, Co ta Jess? Dovolal ses jí? Já to zkoušela, ale byla nedostupná.‘‘

,, Jann, ani mi nemluv, nedovolal, vůbec netuším co s ní je.‘‘ Utrápeně odpověděl.

S lítostí jsem se na něj podívala a položila mu ruku na rameno.

,, To bude dobré, neboj.‘‘

,, Tady máš koláč a čaj, dej si kousek, udělá se ti líp.‘‘

,, Moc ti děkuji, jsi bezvadná.‘‘

                                                    

,, Jinak mi pověz, jak se daří tobě? Slyšel jsem, že jsi se psychicky zhroutila, je ti už lépe?‘‘ Strachoval se Alan.

,, Alane, nebudu ti nic nalhávat. Jednou je to tak podruhé onak. Střídavě oblačno, to je to správné slovo, které jsem měla použít. No, ale držím se, nebo spíš se o to snažím.‘‘

                                                           

,, To jsem rád, uvidíš, ono se to zlepší, chce to čas. Víš co se říká? Čas je nejlepší lék.‘‘ Rozumně dodal.

                                                               

Z našeho debatování nás vytrhl, nepříjemný zvuk zvonku.

Oba dva jsem leknutím nadskočili, protože jsme to nečekali.

Nezbývalo nic jiného, než se zvednout a jít se na návštěvu podívat.

Měla jsem tušení, kdo by to mohl být a Alan zřejmě taky, moje tušení se potvrdilo v okamžiku, když jsem přistoupila blíž k dveřím a dotyčnou osobu viděla přes zasklené dveře.

Byla to Jess, její skleslý výraz ve tváři napovídala, že něco není tak, jak má.....

                                             

Pokračování příště