Může být život někdy krásný?5.díl

5.Díl

Dnešní noc byla vskutku strašlivá. Neustále jsem se převalovala a nemohla najít tu správnou polohu, při které bych usnula.

Hleděla jsem do stropu, měla jsem hlavu přeplněnou informacemi, které mě nenechaly spát.

Neustále dokola jsem si přemítala, co se vše událo a ještě uděje.

Na jednu stranu jsem byla šťastná, že se Jess zanedlouho přistěhuje sem, ale na druhou stranu jsem byla stále nešťastná.

Jess mi Kevina neskutečně připomínala a i to mě částečně bolelo.

Každopádně jsem byla ráda,že je tu pro mě, měly jsem spolu opravdu bezvadný vztah.

                                                      

 Pamatuji si na den, kdy mě Kevin poprvé vzal k ní domů, aby nás představil.

Od pohledu to byla taková nesmělá, jemná dívka, ovšem když promluvila, moje první uvážení hned zmizelo.

Její povaha byla úplně jiná, než se na první pohled zdálo.

Byla velmi energetická, rázná a věděla, jak na lidi kolem.

Hned jsme si padly do oka.

Jess nám tehdá uvařila velmi vydatný oběd a završila jej smetanovou kávou, kterou jsme v poklidu vypili na jejich barevné zahradě.

                                                        

Povídala mi o svém životě, ale i o Kevinově.

Jaké prožili dětství, jejich první lásky, jaké školy navštívili apod. Musím říct, že jsme se celkem nasmáli, jaké historky si ona pamatovala a co všechno na Kevina práskla.

Zanedlouho její debata sklouzla k její temnější stránce.

Měla jednu nepěknou slabinu, kterou moc nedokázala ukočírovat. Tou slabinou byli muži.

Jess milovala jejich přítomnost, ale především pestrost. Každý muž ji nabízel něco jiného a to se ji velmi zamlouvalo.

Nikdy nevydržela dlouho s jedním mužem, stále chtěla objevovat nové a nové věci, proto mě dosti překvapilo, že se zasnoubila a pořídila si takového mrňouska v podobě Marianky, bylo to na ni netypické.

                                                                    

Z toho všeho přemýšlení, rozjímání nad minulostí, přítomností a budoucností mě rozbolela hlava a oči mi konečně pomalu začaly upadat a já usnula, jak malé kotě a sama nevím jak.

                                                                  

Ráno jsem se probudila celá rozlámaná. Tělo mě bolelo, hlava třeštila a v ústech jsem měla podnebí sahary.

Vyhrabala jsem se z postele a zamířila do koupelny, potřebovala jsem se dát dohromady.

Napustila jsem si horkou lázeň a ponořila se tam.

Horká voda postupně uvolňovala mé ztuhlé svaly a já nacházela ten pravý ráj.

Nechala jsem se unášet tou krásou a vůní, která se linula po celé koupelně.

                                                                  

Ve vaně jsem strávila snad věčnost, voda už se měnila v chladný hnus, který mi na těle vykresloval husí kůži, byl čas vylézt ven.

Dopřála jsem si zbylou hygienu a v ručníku jsem se vydala zpět do ložnice abych si vyhrabala něco na sebe.

  

                                       

                                                                 

Konečně upravená jsem si mohla dopřát lehkou snídani, ale hlavně silnou kávu, která mě vždy postaví na nohy a dodá mi energii na zbytek dne.

Rocky se též dožadoval nějakého toho občerstvení, proto jsem mu nasypala plnou mističku výběrových granulek.

Když už jsem stála na nohách, vzpomněla jsem si, že musím zapnout počítač, už dlouho jsem nekontrolovala e-mail.

V e-mailové schránce na mě opět čekali reklamní ptákoviny, jak já tohle nesnáším. Prohodila jsem si pro sebe.

Ovšem mimo to mě tu čekal i dopis od Jess a e-mail z agentury, která zprostředkovává práce.

 Z mé předešlé práce mi bohužel museli dát výpověď, jelikož můj zdravotní stav na tom nebyl nejlépe a nemohla jsem zaměstnání navštěvovat, tak mě nahradili někým jiným.

                                                                  

Nejprve jsem otevřela e-mail z agentury, abych se pokochala tím, co mi vlastně nabízejí.

Byla tu celkem pestrá nabídka, to se musí nechat, ovšem zaujalo mě jen pár z nich a tam jsem také napsala. No uvidíme, jestli se nějaká ozve.

No a jako poslední na řadu konečně přišel dopis od Jess.

                                                                  

Když jsem ho dočetla, musela jsem okamžitě odpovědět.

Její žádost o pohlídání malé Marianky mě zaskočila.

Ale což dnes jsem stejně neměla nic na práci, jen malý úklid, aspoň díky ní přijdu na jiné myšlenky a budu mít společnost.

E-mail jsem v rychlosti dopsala a odeslala, odpověď přišla takřka ihned. Jess u toho musela stopovat do té doby, než odepíšu. Pro sebe jsem se usmála.

                                                                  

No bezva, tak malou Marianku mi přiveze už za hodinu, to mám co dělat, když jsem chtěla ještě uklízet, tak nebudu zbytečně otálet a jdu se vrhnout do práce, ať to vše stihnu.

O hodinu později....

Domovní zvonek řinčel, jako pominutý.

Jess už netrpělivě vyčkávala mého příchodu, přešlapovala, jako kdyby se jí chtělo na záchod,

měla zřejmě dost na spěch.

Byla vyšňořená, jak kdyby šla na nějakou speciální schůzku, v e-mailu nepsala žádné podrobnosti, tudíž jsem nevěděla co a jak ani nic o Alanovi.

                                                             

 ,, Ahoj, Janni, děkuji moc za pohlídání Mariany, Alan je na pracovní schůzce a vrátí se až někdy k večeru a já musím nutně na pracovní pohovor, napsali mi z jedné agentury, že by měli zájem tak se tam řítím.‘‘ Uspěchaně Jess dopověděla.

,, Jess vůbec není zač, já stejně nemám co na práci a my s Mariankou něco podnikneme neboj.‘‘ S úsměvem jsem dodala.

,, Ještě jednou ti moc děkuji, nemám ji kam jinám dát.‘‘ Rozpačitě dodala Jess.

,,To vůbec neřeš, hlavně ať ti to dobře dopadne, budeme ti s Mariankou držet palce.‘‘

,, Děkuji, ráda bych si s tebou ještě vypravovala, ale už musím letět, nebo přijdu pozdě a můžu tomu místu z dálky zamávat.

Tak se tu držte a já se pro malou k večeru zastavím.‘‘ Oznámila mi Jess.

,, Jasně, jak to budeš stíhat. Ahooj a hodně štěstí.‘‘ Popřála jsem Jess a ještě letmě mávla, pak jsme jen s Mariankou pozorovaly prach ze silnice, který lítal všude kolem, jakou Jess nabrala rychlost.

         

                                                        

Vzala jsem Marianku domů, uvařila jí šálek kakaa a dala jí k tomu kousek ovocného koláče.

Jess ji s sebou přibalila nějaké hračky, tak si s nimi hned hrála na koberci.

                                                        

Co ona z těch kostiček dokázala vytvořit za tvary, na to jsem vzhlížela jak vrata z plotu.

Z té bude jednou umělkyně. Pomyslela jsem si.

,, Marianko, co bys řekla tomu, kdybychom se šly spolu podívat na to nové dětské hřiště co tu postavili?‘‘ Vypověděla jsem té malé svůj návrh a čekala, co mi odpoví.

,, Tefo, já eště nefím, ale ak ceš ti.‘‘ Odpověděla Marianka tím svým dětským hláskem.

Musela jsme se pousmát, byla opravdu kouzelná.

,, Tak si dostav tu tvojí překrásnou stavbu  a vyrazíme.‘‘ Zavelela jsem.

,, Tak jo‘‘ odvětila.

Marianka dostavila jakýsi domeček, mrkla na mě a tím mi dala povel, že můžeme vyrazit.

Vzala jsem ji do náruče, pohladila po tváři.. usmála se a mrkla na mě těma svýma modrýma očkama.

Rockouškovi jsem rozkázala, aby pěkně hlídal náš domeček než se vrátíme.

Podivně se zatvářil, ale pak přátelsky pokynul hlavou a vydal se k pelíšku, zatímco my jsme si to pomaličku štrádovaly ven.

                                                          

Pokračování příště...